Z půjček pro spotřebitele jsou u některých firem půjčky pro podnikatele. Místo rozhodčí doložky se u notáře píše doložka přímé vykonavatelnosti. I tak firmy obcházejí podmínky nového zákona o úvěrech. Na co si dávat pozor?

Půjčky v Česku legálně poskytují už jen desítky společností. Počet úvěrových firem výrazně zredukoval rok starý zákon o úvěrech, který nově povoluje půjčky nabízet jen těm firmám, které zažádaly o licenci od České národní banky.

Dobrou zprávou je, že většina těchto firem podmínky, které jim zákon nařizuje, splňuje. Rozdíly mezi jednotlivými půjčkami se ale mohou podstatně lišit – v ceně nebo třeba ve vstřícnosti při vymáhání. Například rozdíl v sankcích může být až pětinásobný. Ukazuje to studie Index odpovědného úvěrování, kterou zpracovala nezisková organizace Člověk v tísni.

Počet poskytovatelů půjček s novým zákonem prudce klesl, neboť společnosti, které nebyly dostatečně kapitálově nebo i personálně vybaveny, musely skončit. I tak musí být ale zájemce o úvěr ostražitý.

Pozor by si lidé měli dát například na takzvané podnikatelské úvěry. Ty stojí mimo působnost zákona o spotřebitelském úvěru, což mimo jiné znamená, že lidé nejsou chráněni před vyššími sankcemi při nesplácení. Tento typ půjček proto pro spotřebitelské financování rozhodně nedoporučujeme, říká David Borges, jeden z autorů analýzy.

Při detailní analýze jednotlivých společností pracovníci Člověka v tísni zjistili, že některé firmy obdobný produkt, který dříve nabízeli jako spotřebitelský úvěr, i nadále nabízejí jako podnikatelský úvěr. Příkladem je třeba Profi Credit, říká další z autorů studie Daniel Hůle.

V praxi, při řešení problémů u předlužených lidí, už se neziskové organizace setkávají s „kvazipodnikateli“, tedy lidmi, kteří mají živnostenský list kvůli tomu, aby mohli dostat úvěr. Případně úvěrové firmy, které takto postupují, míří na lidi, kteří už živnostenský list mají, protože podnikají v režimu takzvaného švarcsystému.

Podnikatelské půjčky jsou některými společnostmi dost invazivně nabízeny a vnímáme to jako zásadní riziko, dodává Hůle.

Čtyřnásobný rozdíl v ceně

Pro porovnání cenové výhodnosti půjček od jednotlivých společností studie pracuje s úvěrem ve výši 30 tisíc korun s jednoletou splatností. Úvěr je bez zajištění a bez uvedení účelu. Člověk v tísni vycházel z veřejně deklarovaných cen, tedy například z úvěrových kalkulaček na webech úvěrových firem a bank nebo třeba z reprezentativních příkladů.

Polovina společností nabízí třicetitisícový úvěr s přeplacením do 5000 Kč (RPSN 30 %). Deset nejdražších společností žádá u téhož úvěru 20 000 Kč nebo více, maximální RPSN dosáhla 560 procent.

Výrazně se liší také celková výše sankcí při nesplácení, tedy například poplatky spojené s upomínkami, předžalobními výzvami nebo sankční poplatky a úroky z prodlení. Ty studie vypočítává na příkladu, kdy člověk přestane splácet po půl roce a dluh naroste na šest splátek. Nejvstřícnější společnosti požadují při šestiměsíčním prodlení sankce kolem 2000 Kč, zatímco nejdražší společnosti žádají čtyř- až pětinásobek této částky, shrnuje výsledek Borges.

Podle Hůleho je v pořádku, když firmy zaměřené na rizikovější klienty nabízejí úvěry za vyšší ceny, tedy s vyšší úrokovou sazbou. Cena však podle něj musí být transparentní a platí, že s jejím růstem se zvyšuje riziko pádu do dluhové pasti. Dále také tvrdíme, že sankce a poplatky při problémech se splácením mají krýt reálné náklady společnosti, nikoliv riziko nesplácení. To má být obsaženo v ceně, říká Hůle.

Notář místo doložky

V další části studie jsou firmy hodnocené za vstřícnost ke klientovi. Zde Člověk v tísni bankám a úvěrovým firmám vyčítá například to, že většinou – ve čtyřech z pěti případů – započítávají opožděnou platbu primárně na jiný účel než splátku jistiny. Splátka tak jde na úhradu nákladů, sankcí, případně úroků, což zpomaluje umořování samotného dluhu, vysvětluje Borges.

Dojde-li věc až do stádia, kdy je nutné dluh vymáhat, volí většina společností přijatelnější formu exekuce než problematickou dohodu o srážkách ze mzdy. Problém této dohody spočívá především v neinformovanosti klienta o svých právech. Ten si pak často myslí, že když mu začne být srážen příjem, že jde o exekuci, proti které se nemůže bránit, vysvětluje Hůle.

Čtvrtina společností pak stále využívá podle Člověka v tísni problematickou doložku přímé vykonavatelnosti. Jde o zápis u notáře, ke kterému dochází třeba v momentě, kdy se lidé dostanou do prodlení se splácením a následně se s bankou či úvěrovou firmou dohodnou na rozkladu splátek na delší období.

Podstata je, že se strany mohou domluvit na změně smlouvy, kterou když stvrdí před notářem, tak je možné porušení této dohody rovnou vymáhat v exekuci. Notářský zápis se tak stane právoplatným exekučním titulem jako rozsudek soudu nebo rozhodčí nález nebo směnečný platební rozkaz, vysvětluje Hůle. Většina lidí podle něj neví, o co jde, a předpokládá, že když je doložka podepsána před notářem, že musí být vše v pořádku.

Podle Hůleho tak zjednodušeně jde o obcházení nároku na nezávislé posouzení u soudu. Doložku přímé vykonatelnosti přitom ve svých smlouvách mají i velké banky. Jde mimo jiné o Českou spořitelnu, ČSOB, Equabank, Komerční banku, Moneta Money Bank, Raiffeisenbank a úvěrovou firmu Tommi Stachi.

Úvěrové firmy Profi Credit, JET Money a Help Financia pak dostaly minusové body za to, že u starších smluv stále využívají smluvenou doložku o rozhodčím řízení.

Dvě třetiny společností se dle svých slov nesnaží o vymáhání promlčených pohledávek. To ale neplatí o společnostech BB Finance, Essox, Ferratum, Fair Credit, Hello bank, JET Money a Provident Financial.

Pouze zhruba polovina společností pak slučuje pohledávky svých zákazníků při exekuci, čímž je nevystavuje dodatečným nákladům. Více exekucí totiž znamená i více nákladů na vymáhání, které pak dlužníci musí zaplatit. Opačnou praxi uplatňují například Česká spořitelna, ČSOB, Equabank, Komerční banka, mBank, Moneta Money Bank, Profi Credit, UniCredit Bank.

Jen polovina firem ukáže dopředu smlouvu

Studie dále hodnotila, jak průhledně firmy a banky informují o podmínkách půjček a jestli jejich klienti mají možnost si podmínky v klidu a dopředu prostudovat. Veškeré relevantní informace a potřebné dokumenty by měly být k dispozici na internetových stránkách společností, říká Hůle.

Více než třetina společností na webu například neuvádí konkrétní informace o nákladech při prodlení se splácením. Jen necelá polovina bank či úvěrových společností pak má na webu vzor smlouvy o úvěru. Obchodní podmínky sice zveřejňuje 88 % společností, často však neobsahují kompletní informace a vzor smlouvy tak nemohou nahradit, říká Borges.

Problémem v některých případech jsou také příliš dlouhé dokumenty s podmínkami, klienti tak musí číst někdy i desítky stran. Ideální je přitom včlenění obchodních podmínek přímo do úvěrové smlouvy, což umožňuje redukovat množství dokumentů, dodává Borges.

Zdroj: Měšec.cz